Jak unést vlastní selhání?

Odpustit druhému nám dává sílu i dobrý pocit. Pocit lidskosti. Tak proč je tak těžké odpustit sám sobě? Dobře víme, že nikdo není dokonalý. Chceme se vidět jinak, lépe. Odpouštíme selhání druhým, aby mohli jít životem svobodně dál. Pro sebe takovou milost nemáme. Raději se svážeme a znehybníme pocity hanby i provinění, než abychom si přiznali: “Nejsem tak dobrý, nejsem dokonalý”.

Mohu osvobodit sám/sama sebe?

Vlastní selhání je zničující. Dokáže nás paralyzovat na hodně dlouhou dobu. Záplava výčitek a sebetrýznivého zpytování. Trest, po kterém volá naše svědomí. Jednoduchý způsob jak se vyhnout bolestnému uvědomění.

Máme chyby. Všichni. Nechceme je a potřebujeme se jich zbavit. Osvobodit se. Uhýbáme před nimi ve slepé víře, že zmizí, že neexistují. Představa o sobě samém může být zachována.

Nedokážeme si připustit, že by naše “já” mohlo mít fatální trhliny. Nedokážeme si připustit, že bychom mohly také chybovat, někomu ublížit, třeba i sami sobě. Nesneseme vidět se nedobrými, slabými, horšími. Lidmi, kterými sami pohrdáme.

Ale všichni jsme jenom lidé. Já i ty.

Pohlédnout do zrcadla? Těžké. To ti druzí jsou vinni. Cožpak to nevidíte? Oni by se měli podívat do zrcadla, aby viděli, jací doopravdy jsou. Ale to nesvedou! Podívat se pravdě do očí? Kdo to dokáže, kdo to umí? Ani my sami ji nechceme zahlédnout. Místo abychom lépe poznávali sami sebe, i svá slabá místa, racionalizujeme, přenášíme vinu na druhé. Kopeme, křičíme, schováváme se, bráníme se.

Řešení?

Když snížíme požadavky na sebe samé, uleví se nám i těm co žijí vedle nás.
Potřebujeme se zbavit bolesti za každou cenu. A čím méně je bolest únosnější, tím více jsme ovládáni nevědomím, které velí: “Zachovej si tvář sám před sebou i před ostatními!”.

Roste touha nalézt viníka. Věříme jen své pravdě. Skličující bolest nám nedovolí připustit, že by všechno mohlo být i jinak. Uvadá naše ochota komunikovat s ostatními. Marně doufáme, že odstřihnutím se od lidí, učiníme sami sebe silnějšími a lepšími. Avšak pouze v přítomnosti těch, kteří nepotvrzují naše mínění si můžeme uvědomit: „Muselo se to stát. Ani já nejsem dokonalý/á.”

Teprve pak máme otevřenu možnost vstoupit na cestu k sebe-odpuštění, sebe-poznání, sebe-vědomí.

Opustí nás nutkání obviňovat druhé za svůj strach, lenost, za svoje obavy, názory. S úlevou si můžeme říci: nejsem v tom sám. Já jsem nezvládl. Protože:“ jiní to museli také nezvládnout“. Nevinit se navzájem, jen naslouchat. Nic víc. Polévka není tak vroucí jak jsme ji uvařili. Každá chladne. A když se nám podaří vystihnout moment, kdy se dá jíst, stane se to, co si nejvíce přejeme a všichni potřebujeme. Můžeme sníst, co jsme si nadrobili. To, co sníme bude posilující pro naše sebevědomí i sebevědomí druhých. Nastane pochopení a odpuštění. Vysvobození.

Sebe-vědomí nejvíce prospívá, když má přítele nikoliv sluhu.

Opravdu zlými se totiž nestáváme v momentě, kdy jsme selhali, byť i sami před sebou, ale v momentě, kdy chceme a požadujeme, aby naši slabost nosil někdo jiný. Aby naše sebevědomí rostlo na úkor sebevědomí ostatních. Sebe-vědomí totiž nejvíce prospívá, když má přítele nikoliv sluhu.

Linda Vilímková