Když se duše začne hlásit o slovo

Autenticita. Co vás napadne jako první? Jak vnímáte tento pojem? Jak byste popsali sami sebe, jací skutečně jste? Bez masek, bez přikrášlování, beze studu projevit se ve své zranitelnosti.

Autenticita je výrazem přirozenosti, řekněme pravé podstaty nás samotných. Takoví, jací jsme v naší opravdovosti. Nikoli tací, jakými by nás chtěli mít ostatní, či do jaké formy jsme byli tvarováni, abychom byli přijati a aby naše osobnost a chování bylo akceptovatelné v rámci společenské nápodoby. V davu jsou lidé lépe kontrolovatelní a v této pozici se nechají snáze zmanipulovat.

Podvědomá touha po přijetí a uznání je hlavní příčinou, proč se lidé odklánějí od vlastní přirozenosti.

Jakmile se tato touha stane člověku vlastní a přijme ji jako vzorec přijatelného chování, dochází k zajatí v systému, který se postará o velmi efektivní intoxikaci lidského sebevědomí. Člověk pak neřídí sám sebe, ale je řízen, a podle toho se i chová. Jedná se o alarmující zjištění, kolik takových lidí chodí po světě a nežije to své. Takoví lidé někdy v průběhu života přestali být věrní sami sobě. Ano, věrní sami sobě. Autenticita je výrazem věrnosti sobě sama, svému poslání, svému životnímu úkolu, který si přišel každý naplnit.

Ve své podstatě se může jednat o okamžiky, kdy nevědomost o vlastní výjimečnosti zavádí lidi do slepých uliček, kde je jim dočasně i dobře. Nemusí čelit výzvě, která je spojena s naplněním toho, co mají získat v rámci života jako zkušenost a následné poznání v souvislosti s nabytím moudrosti, kterou jim má dané poznání dát.

Setrváváním v této slepé uličce si lidé brání prozření a vstoupení do své síly.

Těmto fázím se říká různě – temná noc duše nebo spirituální krize z pohledu spirituality a duchovna; z pohledu psychologie bychom mohli nalézt různé pojmy, které by popsaly tuto životní fázi, ze které je vždy možnost a důvod, jak a proč se opět navrátit zpět ke své pravé podstatě. Člověk pak začíná zase žít život naplno tak, jak bylo předurčeno dávno před jeho zrozením.

Každý má veškeré schopnosti a zdroje, aby našel způsob, jak si pomoci sám. Je zřejmé a z kolektivní pravdy vyplývá, že jsme tu navzájem proto, abychom se podporovali, a proto je naprosto v pořádku, když někteří využijí pomoc externí, která je opět navede na jejich cestu. Mezi řádky čteno … dokázat si říci o pomoc.

Není jiný člověk na světě, který by měl tak originální a respektuhodnou kombinaci darů jako máš Ty.

Není záměrem zde klasifikovat, co je dobře a co špatně. To si musí každý zodpovědět sám, co vnímá jako nejlepší řešení pro plné ukotvení se ve své autenticitě. Je mnoho způsobů, jak k tomuto poznání dozrát a jak si jej i udržet v rámci dlouhodobé perspektivy.

Ve své přirozenosti jsme naprosto výjimeční a schopni manifestace naprosto všeho, pro co se upřímně rozhodneme a pro co jsme schopni vyvinout i adekvátní úsilí. V tomto směru není limitů, tedy za předpokladu, že si je nedáme sami sobě.

Do vínku jsme dostali přesně to, co potřebujeme k tomu, abychom si dokázali zařídit takový život, který si budeme užívat každý den od samotného probuzení až do chvíle zklidnění a uložení ke spánku. 

Život mohl některé z nás donutit nasadit si masky, a tím tak chránit své laskavé srdce. Chovat se tak, aby to bylo přijatelné. Být hodnými dalece za hranice úcty k sobě samotným. S tímto postojem jdou lidé sami proti sobě. Proč? Lidé nežijí to, co je jejich. Nežijí autenticky vlastní život. A to je jádro veškeré nespokojenosti a tíhy, kterou lidé vnímají nejen v myslích, ale i v srdcích. Tato nespokojenost a tíha jsou prostředníky tichého volání pravé podstaty, která touží být žita.

Řekněme volání duše, která se hlásí o slovo tehdy, kdy lidé mají pocit naprostého odcizení a prázdnoty.

Našlo by se mnoho výrazů, jak popsat momenty, kdy člověk padá a nevidí, neslyší a necítí nic, než krutou pravdu, že změna je nevyhnutelná. Tehdy je žádoucí se opět naprosto otevřít vlastnímu srdci a naplno – bez masek, přetvařování a snahy se zalíbit – obnovit spojení s vlastní podstatou. Znovu se vrátit s pozorností k sobě a přestat hledat kličky a různé formy zkratek, jak prchat od vlastní zodpovědnosti vyřešit to, co bylo způsobeno nejen naučenými postoji, ale i svobodnou volbou. Na základě principu manifestace, jak se lidé dostávají do takových situací, kde jim není dobře, je nasnadě i řešení, jak to všechno změnit. Nabízí se otázka: Jak lidé dokážou vytvořit to, co se jim nelíbí? Co dělají, nebo naopak co nedělají? Neměli bychom zapomínat, že stále tvoříme díky naprostému odevzdání se; stále manifestujeme vlastní realitu.

Co je žádoucí? Pojmenovat si pravdu a v souladu s touto pravdou začít jednat. Sebrat odvahu a začít konat. Postavit se strachu, můžeme říci i egu, které se bude velmi spolehlivě hlásit o slovo, aby byl zachován status quo o zapadnutí do davu.

Dovol svojí přirozenosti zazářit a obdaruj nejen sebe, ale i nás všechny Tvými jedinečnými dary. Dovol svojí pravé podstatě žít. Dovol si být výjimečný. To je Tvé plné právo, ať už Ti kdokoli v životě řekl cokoli, co Tě postupně odklonilo od Tvého poslání. Jen Ty víš, jak to udělat a co tím získáš. Dovol si žít naplno. Seber odvahu vstoupit na cestu uvědomění si své pravé podstaty a postupně se začni otevírat kráse poznání vlastní výjimečnosti. 

Co Ti brání být sám sebou? Co Ti pomáhá spojovat se sám se sebou?

Vše je téměř z poloviny vyřešeno tím, když se začne. Neměli bychom zapomínat, že každé upřímné rozhodnutí ke změně spouští božský proces synchronních událostí, které pomáhají záměr i uskutečnit.