Krátký příběh k zamyšlení: Král, který se bál smrti

Jednoho dne přišel do města král, který se velmi bál smrti. Všichni věděli, že je pyšný a velice rád se nechá opíjet krásou světských věcí všeho druhu, jenom aby nemusel myslet na smrt. Vybudoval překrásnou krajinu, ale neváhal krutě potrestat každého, kdo mu jakkoliv připomene smrt.

knihy na polici

Ve městě toho času žil starý mistr sochař. Jeho díla byla velkolepá stejně jako moudrost, kterou se vyrovnal velkým filozofům všech dob. Měl mysl génia, i když jeho způsoby vyjádření byly lidem často považovány za šílené. Jako jediný zůstal v tento velký den doma a pokračoval ve své práci jako obvykle. Královi po lidech odkázal, že zná tajemství věčnosti, a když bude chtít, může mu ho prozradit ještě dnes.

Na náměstí se v tento slavnostní den sešli všichni lidé, aby vzdali úctu panovníkovi. Netrvalo dlouho a král se dozvěděl o neúčasti starého sochaře a také o odkaze, který mu poslal. Nezvykl věnovat pozornost obyčejným prostým lidem a v podobných situacích obvykle mávnutím ruky rozhodl o ukončení jejich života. Jméno a um tohohle starce však bylo známé široko daleko. Rozhodl se, že pojede starce navštívit a pohovoří s ním osobně. Nebylo po vůli přizpůsobit se bláznivým rozmachům svého poddaného, nedokázal však ovládnout zvědavost, která v něm rozkvetla při slově věčnost

Hned po příjezdu mu přísným hlasem pohrozil, že ho dá zabít za neúčast na slavnosti, jestli nebude jeho tajemství dostatečně uspokojující. Stařec ho bez slov zavedl do své dílny, přistoupil k jedné ze soch a krátkým trhnutím z něj stáhl bílou plachtu. Zjevila se překrásná podoba krále v životní velikosti, vytesaná do nejmenších detailů. Socha tak krásná a vznešená, že i král zůstal v němém úžase ze starcova umění.

Ještě nikdy neviděl takovou nádhernou podobu sebe samého. Nesmírně se těšil, že zůstane zvěčněný tímto mistrovským způsobem a smrt bude moci snášet o cosi líp.

„Tak to byl ten důvod? Vždyť to je úžasné! Proč jsi mi to neřekl dřív, ty starý blázne? Je to skutečný skvost, navrhuji vyjmenovat tě za mého dvorního sochaře!“ Rozplýval se s úsměvem nad velkolepým dílem, chodil okolo a bláznivě objímal každičký kousek.

„Chcete- li se dozvědět tajemství, které jsem vám slíbil?“ Zeptal se nečekaně sochař. Král zůstal zaskočen. Myslel, že právě socha má být ztělesněním jeho věčnosti. Domníval se, že přesně pochopil důvtip starce.

„Byl jsem si zcela jistý, že socha mi řekla všechno, ale jak vidím, mýlil jsem se. Nuž, řekni mi tajemství věčnosti, řekl s neskrývanou zvědavostí v očích.“ Sochař nezaváhal ani chvíli, vzal největší kladivo, jaké v dílně měl a plnou silou s ním udeřil do sochy. Během několika chvil zbyl z krásného díla pouze prach. Všichni přítomní, společně s králem, jenom nehybně stáli jako opaření. Toho, čeho byli právě svědky nemohli svou logikou pochopit, ať se snažili jakkoliv.

Král to už dále nevydržel a v hrůzostrašném záchvatu začal křičet na stráže, aby odvedli a zabili starce. Nedokázal uvěřit tomu, co viděl. Zničit jeho překrásnou sochu, to se nemohlo obejít bez přísného potrestání!
„Co jsi to udělal, ty hlupáku! Úplně ses zbláznil?“ Křičel a kopal do prachu na zemi, zatímco stráže svazovali starcovi ruce.

„Zabil jsem sochu, nebo krále?“

Zeptal se pokojným hlasem. Král dal rukou pokyn, aby na chvíli zastavili a nechali starce pokračovat. Samému to bylo divné, kde se v něm bere ta trpělivost se starým bláznem. „Král přece žije dál!“ Zvolal stařec sebejistě.

„S krásnou sochou, nebo bez ní, král bude žít dál. Ta socha není skutečným králem, ať je jakkoliv nádherná. A když zabijete mé tělo, je to stejné, jako byste zničili další sochu. Nikdy nemůžete zabít toho, kým ve skutečnosti jsem, kým ve skutečnosti jste i vy, kým jsme všichni. Ještě dřív než přišla na svět naše těla, ON je. A když naše těla odejdou, ON je. Nikdy nemůže ON zabít JEHO. On je vším co je, co bylo a co může být. Zničením sochy jsem jenom chtěl poukázat na pominutelnost všeho, čím nejsme a na věčnost toho, kým skutečně jsme. Nešlo mi o to urazit vás. Jak se přestanete ztotožňovat se svým tělem a s pominutelností, rozpoznáte věčnost už teď. Nabídněte krátkou vlnu a získáte oceán!“

Říká se, že po chvíli ticha král nařídil nechat starce na pokoji a se skloněnou hlavou odešel sám do lesů, kde dlouhé noci a dny přemýšlel nad tím, co mu řekl. Poprvé byla velkolepá krajina bez panovníka, který by jí vlád. Nevědě, jestli na něj zapůsobila nebojácnost starce. Jisté však je, že už nikdy nebyl takový jako dřív.

Když se po dlouhém čase vrátil z hor, otrhaný a špinavý jako největší žebrák, kráčel rovnou za starcem.

Neřekli si ani slovo, jenom se smáli, objímali a tancovali. Šťastní jak malí kluci až dokud se jich sochy nerozpadly na prach. Poprvé se potkali pod jednou střechou, ve skutečném Domově. Z krále se stal žebrák a z žebráka král. Nebylo nikoho, kdo by žil, nikoho kdo by umíral.

pro Sebeřízení.cz napsal Miroslav Detko