Krátký příběh k zamyšlení: Mnoho cest k poznání

Před několika lety jsem potkal zajímavého člověka, který mi vyprávěl o cestách, které vedou k poznání. Říkal, že na širokém úpatí hory je mnoho cest a jsou daleko od sebe. Když se na některou z nich vydáme, tak nevidíme ostatní a nevidíme ani ostatní poutníky, kteří si je vybrali. Někdy si tak můžeme myslet, že jen ta naše cesta je správná, protože vidíme jen ji a žádnou jinou. Jak stoupáme směrem k vrcholu, cesty se k sobě přibližují a tak se stává, že na sebe najednou dohlédneme, že dohlédneme i na jiné cesty. Čím blíže k vrcholu, tím více vidíme cest a více poutníků, kteří po nich kráčejí ke stejnému cíli ze všech stran.

hora a mnoho cestTen člověk nevyprávěl o zraku lidského oka, ale o zraku lidského srdce.

Tam dole ve tmavém údolí si připadáme malí a slabí, zdá se nám, že o světlo musíme bojovat. Čím výš se dostáváme, čím větší rozhled má naše srdce, tím více vidíme, že světlo je všude kolem nás a také zřetelněji vnímáme jeho zdroj, který ukazuje cestu.

Občas jdeme některou část cesty neustále dokola.

Jdeme, zakopneme, skutálíme se, jdeme, zakopneme, skutálíme se, a někdy se ukáže, že již dál nemůžeme. Respektive s tím velkým batohem „věcí“, které jsme si nasbírali v údolí  to dál nejde. Batoh je třeba zahodit, opustit, přestat na něm lpět a najednou to jde skoro samo.

Lubomír Jindra