Krátký příběh k zamyšlení: Nemocniční pokoj

Dva těžce nemocní muži sdíleli stejný pokoj v nemocnici. Jeden musel celé dny trávit upoutaný na lůžko, toho druhého na hodinu denně posadili, aby se mu dostala voda z plic. Protože oba trávili v nemocnici dlouhou dobu, spřátelili se a povídali si o svých životech, rodinách a zájmech.

Každý den odpoledne, když se jeden z nich na onu hodinu posadil, přerušili běžnou konverzaci a muž svému příteli popisoval, co všechno je z okna vidět a jak vypadá svět tam venku.

dverePopisoval pohled na nádherné jezero s kachnami, labutěmi a dětmi, které si hrály na břehu s modely lodí. Milenci občas kráčeli mezi květinami a užívali si krásný pohled na město.

Jednoho dne šel kolem průvod. Muž zavřel oči a představoval si tu krásu, kterou mu spolubydlící tak barvitě líčil.

Mezi tím ubíhaly dny a týdny. Jednou přišla do pokoje zdravotní sestra, aby oba pacienty umyla. Muže u okna však našla mrtvého. Odešel pokojně a v tichosti během spánku.

Druhý muž zůstal v pokoji sám, a jakmile to bylo možné, poprosil sestru, zda by jeho postel nemohli posunout blíže k oknu. Sestra souhlasila a velmi rychle zařídila jeho přestěhování. Muž neváhal ani minutu, a přestože ho to stálo spoustu sil, posadil se, aby konečně viděl tu krásu venku.

Naproti okna však byla jen holá a špinavá zeď. Muž se optal sestry, co vedlo jeho zesnulého spolubydlícího k popisu tak nádherného světa, když se přitom díval jen na holou zeď. Sestra odpověděla, že muž byl zcela slepý a nemohl tak vidět ani tu zeď. „Možná vás chtěl jen povzbudit…“, dodala.

Nezapomínejme, že život je dar. Může se nám nedařit, může nám být zle, ale v podobných situacích si uvědomíme, že už jenom to, že můžeme vidět, je neskutečný dar.