Krátký příběh k zamyšlení: Proč nebýt v Teď už teď?

ChlapecByla jednou jedna krajina, která se jmenovala Potom. Každý člověk, který se do ní chtěl dostat, se musel nepřetržitě dlouhá léta hnát, aby se v Potom mohl zastavit a vydechnout. Každý, kdo tam chtěl, musel ztrácet všechny a všechno, aby to v Potom získal zpět. Musel se neustále trápit a namáhat, aby měl v Potom pokoj.

Musel neustále dokola ničit své zdraví a životy ostatních bytostí, protože zdraví a mír s ostatními měl přijít hned jak se dostane do krajiny Potom. Každý, kdo tam chtěl, musel zapomenout na dnešek, musel plakat, trpět, být vážný a věčně přemýšlející, plný obav a strachů, protože smích, harmonie, radost a vytoužené štěstí, to vše čekalo ve světle zítřků. Časem se vytvořil velký systém cest, kterými se prý do Potom dalo dostat. Ach, jak zaslíbená byla tato krajina, kde na všechny čekal skutečný život, nepodmíněná láska, blažený mír s každou bytostí na téhle zemi…

Jak však utíkali dny, roky, životy plné trápení a očekávání, člověk začínal zjišťovat, že Potom je pouhou iluzí. Začínal chápat, že tato krajina si žádá příliš mnoho obětí a jediné co nabízí, jsou neustále sliby a požadavky skrývající se vždy za dalším rohem. Sliby lepší, větší, úžasnější… Jenom malá hrstka lidí se do Potom dostala, a i ti, když tam dorazili, nejevili žádnou známku radosti, extáze, blaženosti, nejevili dokonce ani známky života, byli to jen vyprahlí otroci vysnívaného kraje. Neexistoval vlastně jediný živý důkaz, že Potom je doopravdy tím, čím se domnívali, že by měla být… Lidé proto postupně začali chápat, že Potom neexistuje. Nebyli totiž hloupí, a už je nebavila ta nekonečná hra a její prastarý trik.

Zjistili, že existuje krajina, které se Potom nemohla ani v nejmenším rovnat. Nebylo do ní třeba vstupovat, nebylo třeba dělat nic, skutečnost byla dokonce taková, že právě neděláním, nemyšlením, nereagováním, neodmítáním, neočekáváním, nevzdorováním, jenom tak si nejlépe mohli uvědomit překrásné dary a doposud nepředstavitelnou lásku téhle krajiny, ve které už byli bez toho, aby museli udělat jediný krok.

Přišli na to, že tu byla po celý ten čas, zatím co oni se chtěli zaslepeně doplavit do Potom. Došlo jim, že bez téhle krajiny by nemohli o Potom ani přemýšlet. Ti nejvnímavější si uvědomili, že tato krajina je jedinou, která skutečně existuje a všechno a všichni jsou tady díky její nekonečné milosti.

“Ach, ano, je překrásná, inspirující, blažená, plná lásky a světla,” snaží se ji popsat lidé pokaždé, když pocítí její dotyk, milující objímání, jakým je nepodmíněně zahrnuje vždycky, když jí věnují jenom trochu své pozornosti.

Ta krajina nechce nic a nabízí vše. Nemá jméno, formu, omezení, i když lidé ji zvyknou říkat jednoduše. Teď.

Tak proč nebýt v Teď už teď?

pro Sebeřízení.cz napsal Miroslav Detko