Krátký příběh k zamyšlení: Život nemá cíl

Stavil jsem se dnes cestou na vrakovišti, jestli tam nemají drobnost na můj dopravní prostředek. Cestou lemovanou hromadami starých aut jsem došel k dílně, byla otevřená, ale nikdo v ní nebyl. V téměř hřbitovním tichu se všude povalovalo mnoho nejrůznějších částí vymontovaných z aut, ležíce ve špíně na černé podlaze od letitých nánosů oleje. Po chvíli vešel člověk ve špinavých montérkách, pozdravil jsem. Prošel kolem mě, aniž by zvedl svůj zrak, pomalou chůzí s přihrblým držením těla došel k regálům, kam začal dávat nějaké díly, které přinesl. Po chvilce – stále zády ke mně – se zeptal, co potřebuji. Vysvětlil jsem to a on odpověděl, že tohle nemá. Rozloučil jsem se a odešel.

cesta a stromy

Vím že to byl šéf, mít vrakoviště byla tedy jeho volba. Dle plného vrakoviště má dostatečný přísun aut a nemusí se obávat, že by ustal. Také se nemusí obávat, že by o použité díly z aut nebyl v Česku zájem. Přestože byl tam, kde chtěl být a měl by být šťastný, měl jistoty, vnímal jsem z něho obrovské jezero neštěstí a zmaru. Proč?

Protože každý chrám, u kterého člověk ukončí svoji cestu s pocitem: „tohle je ten cíl, tady budu šťastný, sem jsem chtěl dojít a dál už nemusím“, každý takový chrám časem zhořkne, stane se z něho vrakoviště a každý obyvatel jeho součástí.

Změna je podstatou života. Stagnace je smrt.

Podívej se na život, třeba mikroskopický nebo venku v přírodě, jak se hemží mravenci, jak se mění lesy, louky, počasí, jak se pohybují vlny po moři… vše je v pohybu, vše se vyvíjí, hned tak a zase jinak. Pohyb změna a vývoj jsou podstatou života. Stagnace je smrt.

Být živý znamená „být stále na cestě“, stále přijímat změny, které se přirozeně dějí.

Nebuduj si proto život jako palác jistot z rozumu, buduj ho srdcem jako věčnou cestu poznání. Každý palác se totiž nakonec stane vrakovištěm, naopak cesta ti bude stále přinášet čerstvost a svěžest mládí.

Buď věčně proudící řekou změn života.

Lubomír Jindra