Nekonečné hledání štěstí, které se ukrývá v každém z nás

Většina lidí, které znám, bere život jako horu, pořád se snaží stoupat výš a v průběhu stoupání zdolávat nelehké překážky. Další považují život za bojiště, a každou překážku, která se jim postaví do cesty za tragédii, nebo přinejmenším klacky, které jim osud hází pod nohy. Mají pocit, že jim vesmír nepřeje, že jsou smolaři.

Často slýchám: „Proč jen já mám v životě takovou smůlu? Není se čemu divit, vlastně to tak mám odjakživa, štěstí na mě zapomnělo.“

Štěstí hledají, ale nenachází. A dál věří, že se na ně paní Štěstěna jednoho dne usměje. Zmíněné štěstí ale nepřichází ani s další zdolanou překážkou, ani s novým autem, povýšením v práci, svatební nocí nebo vytapetovaným dětským pokojíčkem.

„Úspěch není klíčem ke štěstí. Štěstí je klíčem k úspěchu. “ Ralph Smart

Vím, o čem mluvím, před několika lety jsem pařila mezi vytrvalé hledače štěstí. A cítila jsem se hluboce prázdná, unavená, zmatená, pořád jsem se ptala sama sebe:

„Kdy to teda konečně přijde? Tolik se snažím a pořád se cítím tak hrozně špatně. Co dělají ostatní jinak? Proč nepochybují o sobě ani o smyslu svého života, a já se cítím tak sama, nepochopená a nešťastná?“

„Neštěstí pociťujeme jako skutečnost, kdežto štěstí je naším snem.“ Voltaire

V každé vteřině mého bytí mi letěly myšlenky hlavou jako splašení koně. V každé vteřině mého bytí jsem nepřemýšlela nad tím, co právě prožívám, ale co prožívat budu nebo co už jsem prožila v minulosti. Přítomnost jaksi neexistovala, protože se ztrácela v čase minulém nebo budoucím. Obavy, strachy, nervozita a nejistota z toho, co bude. Zlost, hluboký smutek nebo pocit viny z toho, co bylo. Okamžiky štěstí se zdály být tak krátké, že jsem je téměř nestihla ani zachytit, a všechny krásné a radostné chvíle zastínily negativní myšlenky a pocity, které mě více či méně pohlcovaly.

Když už se dostavil, krátký a prchavý pocit štěstí, prohloubil se pocit viny. Jak bych si mohla dovolit být šťastná, když je na světě tolik smutku, bolesti a nespravedlnosti? A když si dovolím být šťastná, a uvěřím tomu, že je to možné, nesrazí mě pak každodenní boj nebo spíš neočekávaná překážka, na kolena? Nebylo by vlastně lepší být nešťastná, než ve štěstí uvěřit a pak padnout na dno?

Tolik bolesti a nepochopení jsem si mohla ušetřit, kdybych už tehdy prozřela. Ale kdyby to tak bylo, nemohla bych vám právě teď napsat o tom, jak zle jsem se cítila, protože jsem hledala něco, co se najít nedá. Štěstí totiž je a není. Je to prchavý pocit, když se ho budeme snažit zachytit, nebo když ho budeme hledat na špatných místech. Vně nás samých, v očekávání, plánování, v CHTÍT a DOSTAT, nebo dokonce koupit.

Až tehdy, když jsem to s hledáním konečně vzdala a rozhodla se prostě jen žít, objevilo se nečekaně, tichoučce zaklepalo na dveře v danou kouzelnou chvíli, bylo tam. Spolu se mnou, ve mně. Byla to ta chvíle, které jsem se oddala naplno, zastavila všechny ty běžící urputné myšlenky na minulost nebo budoucnost a uvelebila se v přítomné chvíli.

„Kolik malých štěstí jsem ztratil hledáním velkého štěstí. “ John H. Newman

Od té doby je stále se mnou, protože je uvnitř mě. Už ho nehledám, vím, že je mou součástí, tak proč ho hledat? Vím, že se zase objeví, když spočinu v přítomné chvíli. Ukáže se, když se podívám na své děti, a do jejich zářících očí, objeví se cestou do práce, když začnou hrát v rádiu moji oblíbenou písničku, když zavřu oči a zaposlouchám se, jak padají kapky deště na okenní parapet, když se podívám kolem sebe a dovolím si vidět všechnu tu krásu, která nás obklopuje. Stačí nehledat, neočekávat, být, prožívat a konečně otevřít oči.

S láskou pro Sebeřízení: Michaela Filipová