Tomáš Klus: Jak se chceš mít, si rozhodni sám

Je zřejmé, že škodí házet svinstva do vody z lodí, že z toho hynou celá hejna, že při tom trpí, je věc zřejmá. Taky že komín, co čoudí, škodí dýchacím cestám. Na smrad jednoho města zemřou tři lidi ze sta. Je zřejmé, že mír má z vojáků běsy, jak schoval se kdesi do polí z min. Za zmínku stojí, že bojí se kdekdo, ale věří moc málo a ví ještě míň, že o pomoc volá to rozbité srdce, jemuž jsme sami ucpali chřtán. 

Tak uchop svůj život, máš k tomu dvě ruce, a jak se chceš mít, si rozhodni sám.

Pod palbou katastrofických scénářů žijeme zúčastněně na dálku a nevidíme tak do svých životů, čímž nám uniká možnost aktivně se podílet na Příběhu, jehož jsme tvůrci. V našem okolí se denně dějou tisíce věcí, našimi osudy denně projdou desítky lidí, kteří prahnou po slově, pomoci, po soucitu.

My je však nevidíme, protože Tam se děje tohle a Támhle zase toto.

Svými myšlenkami tak létáme mimo proud, který máme možnost ovlivnit. Z nepoměru toho, jak si myslíme, že “na něco myslíme a tím to změníme”, s tím, co skutečně měníme – jsme nervózní, propadáme pocitům bezmoci a pociťujeme samotu.

Vidět na svět okolo sebe a uchopit jej, pozvat do svého života, znamená přijmout a nést “tíhu onoho břímě”. Zjistíme však rázem, že ono “břímě”, sic něco váží, není tak nepříjemné nést, protože rovnou spatříme výsledky své “práce”, cesty, chcete-li.

Nasloucháním s očima otevřenýma předejdeme nedorozuměním, která nejčastěji plynou právě z naší nepozornosti. Být tam, kde jsem. Milovat zcela v dosahu své náruče a věřit, že onen “vir” zmocní celou planetu, to je to, coS mě naučila tím, že jsi řekla Ano naší Lásce.

Samota není.

Děkuji.

T.